[ Pobierz całość w formacie PDF ]
zastavilo, on také stál a ani se nehnul, jen èlovìk jakýsi
za ním øval, láteøil a plýtval nestoudnostmi. Tak slyaía, chla-
pe, nebo neslyaía? volal na Douau ze svého brlohu nad
koòskými zadky. A Douaa si øíkal potichu: Slyaím, hehe-
he, ale nenaletím! Nenaletìl jsem jiným pánùm, tohle není
~ádná chytaèka! Pøijde se to do Prahy o~rat, banda ven-
kovská.... fièelo Douaovi kolem uaí a on se koneènì vzpa-
matoval a hroznì se zastydìl. Vidìl lidi, kteøí se zastavili
na chodnících, a teï u~ byl u nìho jakýsi pán, který ho bral
za ruku a táhl z jízdní dráhy. Jsem hluchý, øíkal mu Douaa.
Pán shovívavì pøikývl.
To jest, nejsem hluchý, jak se to obyèejnì øíká, u mì je to
obrácenì. Já nesmím slyaet, vlastnì smím slyaet, ale ne smím
øíci, ~e slyaím. Mám to zaamodrchané. Odkudpak? ptal
se pán a zavedl ho a~ ke zdi domu, o ni~ se Douaa mohl opøít
a otøíti pot s èela. Co? køièel na nìho a díval se mu zblízka
do tváøe. Odkud jste? Napiate mi to! Pøitom mu ukazoval
rukou, co má dìlat, aby se s ním dorozumìl. Ale co byste mi
to psal? vykøikl zase jako divý. Já vás slyaím, jen~e se v tom
jeatì dobøe nevyznám. Pøipadalo mu to vaecko najednou
ú~asnì smìané, dal se do smíchu, pán si s ním nevìdìl rady
a Douaa sám se sebou také ne.
Prosím vás, nechte mne, ae si odpoèinu, musím si to v hla-
vì srovnat, jsem jako blázen! Kolem nich stáli zvìdavci, ra-
meny. Pusete mne, já chci pryè! vykøikl na nì Douaa.
Rozrazil jejich kruh svým ramenem a ubíhal k nedalekému
náro~í, za ním~ zmizel.
Tam ji~ zmírnil krok, pomalu se vzpamatovával, rozhlí~el
se a hledal hospodu, do ní~ by vplul jaksi bokem, nenápadnì
a pokoutnì, aby to nikdo nevidìl. V hospodì se seberu a od-
poèinu. Já mám ~ízeò, øekl horoucnì. A vpadl do výèepu, kte-
rý èpìl daleko do ulice nakyslými výpary. Vyrá~ely z prùjezdu
a byly jako veliký trychtýø, nalíèený na chodce, které uchvaco-
val jako smrae a vtahoval kamsi do tmy, kde svítily ~luté skle-
nice jako divné ne ~hnoucí plameny.
18
Kveèeru byly ji~ obì svìtnice prázdné, lidský hlas tam znìl
jako ve sklepení. Potácel se mezi holými stìnami jako srdce
v rozhoupaném zvonu, bil do kamenných zdí, které temnì zvu-
èely.Vae ji~ bylo odneseno a pøevezeno dolù do vsi, zbyla tu
jen lavice, ~idle a stùl, vìci komisní. Ale zbyla tu jeatì s kaná-
rem, postavená doprostøed jizby, a èerná koèka, která pobí-
hala tam a sem a chvílemi vydìsila ~lutého ptáka, dorá~ejíc
na nìho svými prackami.
Tu èernou mrchu bys tu mìla nechat, øekl Douaa své ~enì.
Byl by nejradìji koèku kopl, kdykoliv se mu pøiblí~ila k noze
a mazlivì se o ni tøela. Jdi pryè, potvoro jedna! pravil vztek-
le i lítostivì a rozehnal se po ní, jako by ji chtìl udeøit kame-
nem. Koèka uskoèila a~ k oknu, k tému~ oknu, které bývalo
plné muakátù. Tam ji Douaová chytila. Copak ti udìlala, ~e jí
tak spíláa? ptala se udivenì i vyèítavì a otevøela veliký ko-
aík, do nìho~ ji ukryla Douaa na to neodpovìdìl, jen svìsil
hlavu a zaèal se procházet po jizbì, tì~ce a nevlídnì. Jeho
zármutek byl veliký a temný, od návratu z Prahy ho neopoua-
tìl. Skuteènost, která nastala, byla hroznìjaí, ne~li tuail. `tìs-
tí, které ho v Praze potkalo a z nìho~ se vèera v hospodì bláz-
nivì poradoval, bylo najednou zhoøklé a obtí~né, bylo zakleto
v nìm a on je nesmìl sdílnì osvoboditi. Stalo se hlubokým
tajemstvím a dralo se mu z duae tím naléhavìji. Srá~eno zou-
fale nazpìt, spoutáno a znásilnìno, promìnilo se v èerný uzel,
který dusí. To není ~ádné atìstí, kdy~ o nìm nesmíme poví-
dat. `tìstí je jen to, co si nemusíme nechat pro sebe. Øíkal
si tyto myalenky skoro polohlasnì, stávalo se mu èastìji, ~e
si liboval v samomluvì. Tak vezmi tu klec a pùjdem! pravila
Douaová, podávajíc mu ji, co~ bylo zøetelné znamení
k odchodu, kterému i hluchý porozumí. Á jé, myslil si, kdy-
bys, holka, vìdìla! Ale vzal klec s trpnou odevzdaností a ael
první ze dveøí, co ~ena jeatì trochu jihla a louèila se s jizbou
krou~ivým pohledem.
Ani sbohem neøeknu, na mou duai, øekl v pøedsíni jako vae-
mu navzdory a vyzývavì si odplivl. Tak u~ jdete? volal ne
nìho mladý mu~, kterého zvali substitutem. Pøeju vám hod-
nì atìstí! Podali si ruku, Douaa postavil klec na zem a pøi-
pravoval si dýmku, Douaová zatím vyala a køièela se smíchem:
Jaképak louèení? Krávu si tu jeatì necháme, budu tu tøikrát
za den. A jídlo vám tedy v~dycky pøinesu. To jsem rád, ~e jste
mi to neodøekla, budu se ~enit a~ za tøi nedìle!
Tak pojï! vyzval Douaa ~enu jedním koutkem. V druhém
mìl dýmku, která se teprve rozhoøívala a nesmìla vyhasnout.
Potìa tì tu pánbùh, chlapèe, v tej pustinì! Pokynul mu ru-
kou a potom jeatì zasalutoval, ale rychle se obrátil a sebral
klec, aby se dostal odtud bez bolesti.
Kdy~ byli skoro na silnici, zaznìl na domku signál oznamu-
jící blí~ící se vlak, a s Douaou to akublo, jako kdy~ ho nìco
zasáhne do hlavy. Poèkej, holka, jeatì to jednou spustím,
vykøikl podivnì rozjaøen. A skoèil nazpìt pøes strouhu, aby
se vzápìtí chopil kliky, její~ døevo se za jedenáct let pøizpùso-
bilo jeho dlani. Helemese, øíkala, copak on ten zvonek sly-
ael? A jo to on vidìl ten kouø, vysvìtlovala si jeho divný po-
èin, patøíc na chundelatá oblaka dýmu daleko pøed sebou.
A Douaa toèil klikou pomalu a zbo~nì, jako kdy~ zavírá
za nìkým veliké dveøe, a cítil, jak mu jeho ruka dobøe ke klice
pøiléhá, jako by s ní srùstala a nemínila se do smrti od ní od-
louèiti.
Jako kdy~ má to døevo nìjakou chue, øekl s nepotlaèeným
steskem, vrátiv se k ní a prohlí~eje si závoru, kterou nikdy tak
hluboko nespustil jako dnes. I pojï, øekla a táhla ho pryè.
Jdeme chválabohu na lepaí! Aninko, nasazoval nesmìle,
kráèeje po pìaince za ní, Aninko, já bych ti nìco chtìl øíct.
Obrátila hlavu, jako kdy~ ho vybízí, a on zase povídal: To já
jen tak kecám! A rozhoupal klec a málem by ji byl roztoèil,
kdyby se nerozpomnìl, ~e je v ní útlý pták, kterého by mohl
zahubit. `el ji~ za ní tiae a v jakési pokoøe, a kdy~ pøicházeli
ke vsi, pøibìhla jim obì dìvèata vstøíc.
Vemte tatínkovi tu klec, vybídla je matka. Mladaí %7Å„ofinka
po ní skoèila s velkou láskou a opozdila se, rozmlouvajíc s ka-
nárem. Kráèeli návsí jako malý prùvod, okna byla plna hlav, tu
a tam nìkdo vyael a oni se s ním pozdravili. Hezky zdravte!
nabádala Douaová své dìti. Byla proniknuta bdìlým vìdo-
mím, ~e je teï nutno získávat pøízeò celé vsi, aby se k nim
ráda hrnula, a~ otevøou. Tak hodnì atìstí, volala jakási ~ena.
Douaová jí odpovídala vlídnìji a sladèeji, ne~li by byla uèinila
pøed rokem. Douaa ael vedle ní, ka~dou chvíli nìkomu salu-
[ Pobierz całość w formacie PDF ]